Historie společnosti

Karvinský "Region" napsal:

Doubrava - Pro doubravský chleba od Komendira se jezdilo ve velkém už za dob, kdy v těchto krajích a nejen zde vládli komunisté. Jedno, zda byl dotyčný z Karviné, Orlové či samotné Doubravy. Důležité bylo to, že tamní chléb nesl vždy potřebný punc kvality, a to věděl asi každý. Někteří stálí zákaznici si prý jezdí na Doubravu pro chléb a pečivo dodnes a jen málokdo přitom možná tuší, že jim je peče již pátá generace Komendirovy rodiny.

"Pekařem byl praděd, děda, otec, já a teď řemeslo i pekařinu přebrala dcera se svým přítelem," vyjmenovává Jan Komendir, který sám v rodinné pekárně začínal.

Pamatuje i to, jak ji za komunismu museli odevzdat státu, aby později byla zavřená, a později, v šedesátých letech za dost nelehkých zejména finančních podmínek mohla navázat na starou tradici a začít budovat dnešní pověst. "To víte, bylo to o řemesle, které člověk musel dělat poctivě a s láskou. Dobrou pověst po širém okolí nám ale pomohli roznést i naši zákazníci, kteří tady dříve bydlívali a později se museli před vlivem důlní činnosti stěhovat třeba právě do Karviné," zamýšlí se Komendir nad téměř celookresním fenoménem své pekárny. Tvrdí, že svou roli sehrálo i to, že se vlastně jednalo o jedinou pekárnu, kde se vše dělalo podomácku a ručně.


Rozkvět přibrzdily šachty i změna režimu

První zmínky o pekařské rodině Komendirů bychom ovšem nalezli ve Slezské Ostravě, kde se řemeslu věnoval Janův praděd. V Doubravě vše začínal jeho otec, který v roce 1920 koupil současný objekt a přistavěl a zvětšil i prostor pekárny. "V těch dobách se nedařilo zle a také zákazníků bylo pochopitelně mnohem více než dnes. Vždyť tady v okolí žily spousty lidí i dalších živnostníků a bylo to vlastně jakési centrum obce," vzpomíná Jan Komendir, který si však nakonec rodinného řemesla vlivem osudu příliš neužil. Zákazníci se postupně stěhovali pryč a stín možného bourání objektu se několikrát vznášel i nad samotnou pekárnou. Ta sice odolala, ovšem v roce 1949 přišla ke slovu nově vládnoucí garnitura. "Řekli, že teď tady budou péct oni. Pochopitelně bez nějakého placení nájmu a podobných věcí, takže o podnik jako takový jsme vlastně přišli. S otcem jsme už jen coby zaměstnanci dělali do roku 1956, já později odešel dělat řidiče ke státnímu podniku a v roce 1958 pekárnu zcela zavřeli," říká Jan Komendir.

Řidičskému řemeslu se věnoval poté až do důchodu, kdy pekařský vůz později vyměnil za autobusy ČSAD. "Já bych nikdy neodcházel a i později jsem tady dělal aspoň na vedlejšák. Ty platy ale byly hrozně malé a já potřeboval živit rodinu," dostává se ve vyprávění k roku 1964, kdy se na Doubravě začalo péct znova. Tehdy byly provozovny a Janův otec se s místním předsedou MNV dohodl na znovuotevření a uvedení do provozu. "To víte, že jej mrzelo třeba i to, že ta práce vůbec nebyla doceněná, měl i různé zdravotní problémy a musel dělat za pár korun. Nic jiného se ale dělat nedalo," přibližuje onu dobu Komendir. Velkou zásluhu na udržování rodinné tradice má ovšem i Janova manželka Anna. Ta nejprve do pekárny nastoupila coby řadový zaměstnanec, aby se později stala vedoucí provozu, kterou je dodnes, a jak všichni říkají, i ona má na zdárném provozu lví podíl.


Musí se dělat poctivě a je to velká dřina

V devadesátých letech se zase vše změnilo a Komendirové už zase nemuseli být jen zaměstnanci svého podniku. Na čas ho ovšem pronajali. "Já to měl do důchodu jako řidič už jen tři roky, tak jsem to chtěl doklepat. Čekali jsme tedy, až se vyučí má dcera a získá potřebnou praxi. Je jen škoda, že se toho nedožil táta, ten by měl radost," podotýká nestor rodu.

Ten čas už totiž mezitím nastal a reprezentantka páté generace Petra Komendirová dnes podnik vede spolu s přítelem Lukášem Plačkem, se kterým se poznala jak jinak než při učení se pekařskému řemeslu. "Jestli jsem uvažovala, že bych byla něčím jiným? Snad ani ne. V době, kdy se chodí do učení, jsem ani neměla nijak vyhraněné zájmy a tahle práce mě navíc i docela baví," říká Petra Komendirová. "Je to sice i pořádná fyzická dřina, ovšem na druhé straně jde také o práci tvůrčí, kdy si člověk musí umět s chlebem vyhrát, aby dosáhl výsledku, který za to stojí," dodává pokračovatelka tradice ručního domácího pečení toho, čemu mnozí říkají vznešeně dar boží.

RICHARD KUTĚJ


2005-2012 © Komendir® s.r.o.
powered by Siwiec Design